Každému, kdo v Česku ztratí milovaného člověka, hrozí, že se ocitne v pasti. Dodnes tady totiž platí, že během loučení je snadné narazit na pohřební ústav, jehož necitliví zaměstnanci spolehlivě prohloubí každé trauma. Situaci nejde svádět jen na úřady. Posiluje ji i skutečnost, že Češi ze všech Evropanů nejčastěji nechávají své mrtvé zmizet bez jakéhokoli obřadu. Co se to s námi děje?
Za minulého režimu to byla práce pro erár. A zároveň za trest, nepříjemná a bez prestiže, na kterou byli často najímáni alkoholici nebo recidivisté. A podle toho to také vypadalo: s těly mrtvých se zacházelo bez jakýchkoli zábran a města při pohřbech brázdily černé špinavé škodovky a avie se zamračenými zřízenci za sklem. Dnes máme k dispozici nová auta, elegantní obleky a billboardy, které pozůstalým slibují v těžkých časech solidní zacházení. Přesto pod lesklou slupkou nejsme o mnoho dál. Fakt, že řada pohřebních služeb uplácí zdravotníky a záchranáře, okrádá klienty, obchází zákony a že se jejich zaměstnanci chovají hrubě, je věcí, kterou česká veřejnost dodnes přijímá jako smutnou samozřejmost. A právě v těchto dnech vyplouvá opět na povrch ta nejdrsnější strana českého pohřbívání. Manažer pohřební služby Anubis ze Žďáru nad Sázavou Radek Kunc čelí u soudu obvinění z vydírání, uplácení a z toho, že nechal brutálně zbít "neposlušného" zřízence patologie, který mu nechtěl dohazovat mrtvé z místní nemocnice.
Je to dramatická špička závažného problému, který máme s pohřbíváním svých mrtvých úplně všichni.
Na stěnách visí terče pro šipky, opodál stojí kulečníkový stůl. Ten je však teď překrytý ubrusy a v jeho sousedství leží na zemi pět rakví. Vedle stojí několik stolků, na nichž jsou vystaveny urny, smuteční stuhy a keramické rámečky s fotografiemi, jež se umísťují na náhrobky. V chodbě vedoucí k sálu se nabízí speciální hydraulický zvedák pro ukládání těl do rakví - reklamní slogan upozorňuje na to, že se zvedákem může zacházet jeden člověk, a je tak možno ušetřit pracovní sílu. Pro větší efekt je na zvedák upevněna figurína a každý zájemce si může vyzkoušet, jak je vše snadné. U prosklených dveří na konci chodby je zaparkován velký otevřený pohřební vůz, v němž leží malá bílá dětská rakev. Kolem se proplétají desítky lidí: elegantní dámy, muži v tmavých oblecích i potetovaní chlapíci v džínsech.
Jsme na kontraktačních trzích českých pohřebních služeb v hotelu Skalský Dvůr na Vysočině. A i kdyby návštěvník náhodou minul jednu z uren, z níž je možné si nabídnout bonbon, je jasné, že tohle ani při maximální míře otevřenosti nelze vnímat jako normální byznys. Spíš naopak: návštěvníka celou dobu sužují myšlenky na to, jak zařídit, aby v případě odchodu někoho blízkého dopadlo setkání s touto pestrou společností dobře.
Prodejce fotografických rámečků pro náhrobky ochotně vysvětluje, že vystavené fotografie patří skutečným klientům."Tenhle si nedávno hodil mašli," ukazuje obchodník na jednu z nich. Kolega, obchodní zástupce v rakvích, ukazuje v katalogu luxusní oválné rakve s nástřikem "chameleon"."Je to autolak, který mění barvu," vysvětluje a stěžuje si, že Češi o podobné rakve (ovál stojí desítky tisíc) nemají zájem."Tamhleta na kraji," ukazuje na jednoduchou hnědou truhlu,"je v Německu považována za bezdomoveckou, ale u nás je to standard. Lidi tady stále víc šetří."
Stesky na spořivé Čechy se jako ozvěna šíří z úst téměř všech majitelů pohřebních služeb. Je to však trochu přehnané: něco přes čtyři stovky zdejších firem mají stálou práci (ročně u nás umírá zhruba 100 tisíc lidí) a slušné zisky (obrat na trhu kolísá okolo dvou miliard ročně). A nevypadá to, že by se pohřební zřízenci potáceli v drtivé krizi. Na nabízené rakve a další zboží si účtují trojnásobnou marži a kromě toho, že se musejí denně pohybovat mezi mrtvými, chladicími boxy, krematorii a hřbitovy, po nich klienti v těžké životní situaci požadují už jen elementární soucit. Potíž je v tom, že černý humor a tmavý oblek to poslední samy o sobě nezajistí.
A nutno dodat, že i poptávka je v místních poměrech často problematická."S obřady je to u nás složité," říká lékařka Marie Goldmannová, která před sedmi lety založila hospic Cesta domů poskytující asistenci při přípravě na smrt v domácím prostředí."Z řady důvodů se u nás vytrácejí rituály, skutečné rozloučení se zemřelým. Nejde přece o to, jak drahou rakev koupíme nebo kolik květin přineseme do krematoria, ale o to, jak vnímáme poslední okamžiky a odchod někoho, kdo nám je blízký, jak se se smrtí vyrovnáváme. A mám pocit, že hodně z nás dnes nechce mít s umíráním a se smrtí nic společného. A ochotně přenáší věci s tím spojené na instituce."
Navíc je těžké se tomu vyhnout. Pohřbívání se řídí přísnými zákony, které nás bez ohledu na to, co si myslíme o úrovni služeb a jakou máme představu o rozloučení a rituálu, nutí k tomu, abychom se obrátili na oficiální firmy. Okamžiky krátce po smrti někoho blízkého a rozloučení s ním se tak často mění v souhrn nezbytných úkonů a předmětů, které je třeba provést, objednat a koupit. A pohřební služby mají z logiky věci na všechny potřebné služby monopol. Jak s ním nakládají a jak jednají s lidmi, kteří často kvůli zármutku nemají sílu starat se o svá práva?
"Manžel nechtěl zůstat v nemocnici, tak jsme ho na poslední dny měli doma. Umíral na rakovinu, měl metastázy po celém těle, musel dostávat velké dávky morfia, ale zvládali jsme to s pomocí lékařky a sestřičky z Cesty domů," vzpomíná nad šálkem kávy v rodinném domku na kraji Prahy žena středních let. Po chvíli se k ní připojí ještě její dcera. Stalo se to téměř před rokem, ale během rozhovoru se obě ženy neubrání dojetí."Když zemřel, radila nám paní doktorka, ať nespěcháme, nevoláme lékaře ani pohřební službu hned, že se můžeme v klidu rozloučit, umýt ho, obléct, posedět u něj. Bylo to pro nás hrozně důležité."
Po rozloučení ale bohužel přišel šok. Asi po dvou hodinách zavolaly ženy záchranku, aby lékař vyplnil úmrtní list. O nic nešlo: všichni věděli, co se stalo, a o příčinách smrti nebylo možno pochybovat."Přesto se k nám doktor ze záchranky choval jako nějaký gestapák. Vynadal nám, jak jsme si mohly dovolit zavolat ho tak pozdě, a vyhrožoval, že bude muset tělo svléknout a začít oživovat. Nakonec prohlásil, že okamžitě musí zavolat pohřební službu, aby tělo odvezla," popisuje žena."Říkali jsme mu, že máme už vybranou pohřebku a že zavoláme samy, ale to odmítl s tím, že na to nemáme právo a že tělo musí odvézt výhradně jím doporučená služba, a to pražská Helfi. Neměly jsme sílu se s ním hádat." K problému propojení záchranky a pohřebních služeb se ještě vrátíme. Vzpomínky obou žen nás ale nejdřív vedou k dalšímu šoku: k setkání s pohřební službou."Přijeli dva mladí kluci, vypadali vcelku slušně, první dojem z nich jsme měli vlastně lepší než z toho lékaře," popisuje dcera."Ale pak vytáhli černý igeliťák a že v něm tátu odvezou. Úplně se mi podlomila kolena. Tohle jsem nechtěla dovolit, aby ho jako něco už úplně zbytečného hodili do pytle. Říkala jsem, že chceme, aby ho odvezli v rakvi."
Pohřební zřízenci ale trvali na svém - prý to je normální, těla se vždycky odvážejí v pytli na odpadky."Rezignovaly jsme a schovaly jsme se v domě. Nemohly jsme se dívat na to, jak ho takhle odnášejí. A atmosféra rozloučení byla nadobro pryč. Zbyl šílený zážitek, který nás straší dodnes."
Tato zkušenost není ojedinělá. A nepatří ani k těm nejdrastičtějším. Někdy přijedou pohřební zřízenci s červeným pytlem, a aby se vešli do výtahu v paneláku, ohýbají v něm mrtvé tělo podle potřeby. Noviny nedávno zveřejnily drama ženy, jejíž manžel zemřel na chalupě, a tělo našli až po třech dnech. Když pozůstalá přinesla na centrálu pohřební firmy tmavý oblek do rakve, jeden ze zaměstnanců ji odbyl slovy: "Na co oblek? Vždyť nám ho přivezli ve třech pytlích! Toho vám nikdo oblíkat nebude!"
Ty zkušenosti jsou drtivé samy o sobě. A o to víc, když si znovu připomeneme, že klienti pohřebních služeb nejsou v situaci běžných zákazníků, nemohou prostě odejít a zařídit se po svém nebo službu odmítnout. Nemohou si odnést tělo svého blízkého a vykopat mu třeba hrob na zahradě. Musejí se obrátit na státem podepřené firmy, které často očividně spoléhají na to, že se starají o mrtvé, a těm už je všechno jedno.
A problémy se vrší na všech stranách. Jedním z těch podstatných je nekalá konkurence. Je to podobné jako třeba u taxikářů: na papíře to vypadá tak, že v jistých typech podnikání, u nichž funguje víceméně stálá poptávka a omezená možnost klientů si vybírat, působí při zvyšování počtu firem v branži jiný efekt než tlak na zlepšování služeb. Naopak: přemnožené firmy se na podobně "pokřivených" trzích často uchylují k okrádání zákazníků nebo potírání soupeřů. A boj o mrtvé v Česku občas nabývá mafiánských podob. Jako třeba již zmíněný případ pohřební služby Anubis. Když vloni v březnu vyšel zřízenec patologie nemocnice v Novém Městě na Moravě ze svého bytu na místním sídlišti, čekali tam na něj dva muži s kuklami a železnými tyčemi v rukou. Bylo brzy po ránu a nikdo je nerušil: po několika ranách do ramenou a hlavy nechali krvácejícího muže ležet zhrouceného na chodníku, nasedli do auta a odjeli.
"Když se zbitý muž v nemocnici trochu probral, řekl nám, že už má delší dobu problém s Radkem Kuncem z pohřební služby Anubis," říká ve své kanceláři na žďárském policejním ředitelství mladý vyšetřovatel Pavel Kubiš."Kunc tady měl po léta pověst násilníka a nebezpečného člověka. Už jednou byl odsouzený za vydírání a z vězení se vrátil teprve před pěti lety. Lidé se ho báli."
Kunc by navzdory benevolentním českým poměrům se svým trestním rejstříkem licenci na provozování pohřební služby nedostal, získala ji ovšem jeho družka a on oficiálně vystupoval jako řidič. Nicméně se o vše podstatné zřejmě hodlal postarat sám. Z výpovědí zbitého zřízence vyplývá, že Kunc mu nejprve nabízel peníze (potom dokonce i auto), když mu bude v nemocnici přihrávat klienty."Způsob je velmi prostý: pozůstalým měl při přebírání šatů doporučovat právě Kuncovu pohřební službu," popisuje vyšetřovatel Kubiš."Oslovený spolupráci odmítal, došlo na výhrůžky a nakonec na přepadení." Radek Kunc ovšem zároveň získal plnohodnotnou náhradu: ke spolupráci přemluvil mladíka, který se už před přepadením kolegy na patologii zaučoval a potom převzal jeho práci."Přiznal se, že od Kunce za každého dohozeného klienta dostával dva tisíce," říká vyšetřovatel. A vytahuje výmluvná čísla: před útokem získala pohřební služba Anubis z nemocnice v Novém Městě pouze zhruba jeden pohřeb měsíčně. Ihned po "akci" se číslo zvedlo: od března do června, než padlo obvinění, získal Anubis z nemocnice 23 zakázek. Počet úmrtí je přitom víceméně stálý.
"Možná se částka dva tisíce korun jako úplatek za získání jednoho klienta zdá vysoká. Ale pohřebnictví je docela výnosný byznys," dokládá Kubiš. Tržby za sledovaných třiadvacet pohřbů činily přes tři sta padesát tisíc. Policisté přidali odhad, že zisk z jednoho pohřbu se pohybuje mezi třetinou a polovinou jeho ceny. Takže, kdyby Anubis získával klienty z nemocnice podobným tempem celý rok, znamenalo by to pro něj jistý zisk přes půl milionu.
Vypadá to jako "malá domů", ale coby střípek rozšířené mozaiky triků to zjevně stačí. Při jedné z kontrol zjistili zhruba před dvěma roky inspektoři České obchodní inspekce, že dvě třetiny pohřebních služeb ve Zlínském kraji své klienty šidí. U pohřebních služeb zjišťují inspektoři více závad než u restaurací. V naprosté většině se to obejde bez mlácení lidí. Spíš jde o to, že pohřební zřízenci prostě kradou: účtují si nevykonané služby, používají několikrát po sobě zaplacenou květinovou výzdobu, čachrují s cenami uváděnými bez DPH. Mistrně při tom využívají toho, že málokterý klient, který sjednává pohřeb, je v takovém duševním stavu, aby pečlivě kontroloval faktury.
Výsledky kontrol jsou rok co rok ve všech krajích podobné - inspektoři, kteří se vydávají za pozůstalé a objednávají pohřeb, kontrolují desítky ústavů a zjišťují, že minimálně jedna třetina z nich své zákazníky nějak okrádá. Za prohřešky hrozí v krajním případě odebrání licence, ale inspektoři se spokojují spíš s pokutami. Licence se odebírají ovšem jen zcela výjimečně. Ostatně - dál pokračuje i pohřební služba Anubis, licence byla vydána na družku obviněného Radka Kunce a ta může bez problémů pokračovat.
Během posledních patnácti let se kromě aktuální žďárské kauzy do soudní síně dostaly jen dva velké případy. V roce 1994 dostal tři roky tehdejší ústecký místostarosta a zároveň nájemce městského krematoria Antonín Cícha za to, že nechal podpálit sídlo pohřební služby, která nechtěla využívat služeb jeho krematoria. A před pěti lety byl na jeden rok vězení odsouzen majitel bohumínské pohřební služby Jaroslav Heinz. Ten před kremací překládal těla z rakví, které si pozůstalí koupili, do nejlevnějších "sociálních" dřevotřískových beden a ty původní, dražší, použil na další pohřby i několikrát. Svoje klienty takto podvedl během tří let celkem o přibližně 350 tisíc korun.
Realita je spletitější a skoro vždycky kopíruje jeden základní model: ve větších městech, kde funguje několik pohřebních služeb, se dříve či později začnou pohřební zřízenci vzájemně napadat z toho, že uplácejí zdravotníky, podvádějí s rakvemi nebo nechávají těla nebožtíků tlít mimo chladicí zařízení. Velké spory tohoto typu proběhly či probíhají například v Sokolově, Chrudimi, Prostějově, Českých Budějovicích, Trutnově, Otrokovicích, Brně, na Kladensku, Ostravsku a pochopitelně v Praze.
Jisté je, že všechny spory, ať už dopadnou jakkoli, jen potvrzují, že pohřebnictví má ve vztahu ke svým tragédií zasaženým klientům stále co dohánět. Jedni z těch, kdo se pokoušejí hledat klíč k proměně, jsou učitelé vyšší odborné školy ve Světlé nad Sázavou. Na maturitu se tady kromě jiných připravují i první studenti nového tříletého oboru pohřebnictví. Ředitel školy Jindřich Vodička si nedělá iluze."Víme to přece všichni - za minulého režimu byla práce v pohřební službě za trest a ovládali to tam kriminálníci a alkoholici. Jenže řada z těch, kdo pracovali v komunále, po roce 1990 služby zprivatizovala a jede se dál. Nic moc se ale nezměnilo. Je třeba s tím něco dělat, zcivilizovat to," říká ředitel. Se zdejšími pohřebními zřízenci má zkušenosti z předchozích let, kdy na škole fungoval rekvalifikační kurz. Právě na jeho základě prosadil maturitní obor."To byste museli vidět. Někteří přijeli v mercedesech, chovali se jako páni světa, tvrdili, že mají maturitu, přitom to byli hulváti, kteří neměli ani osm tříd základní školy," pokračuje ředitel a obratem dodává, že stát by měl jeho "kurz" brát jako povinnou vstupenku do oboru. Je jasné, že ve Světlé si přihřívají vlastní polévku, ale něco na tom je."Je to přece atypické podnikání, ti lidé jednají s klienty v extrémní situaci, mnohdy nemají žádné představy o slušnosti, natož psychologii. A navíc se s nimi jednou potkáme všichni," dodává Vodička.
Stěžuje si také, že v Česku služby nikdo pořádně nereguluje."Třeba v sousedním Rakousku vydává svolení s udělením koncese pro pohřební službu příslušná obec. Tam, kde je pohřebek moc, další nepovolí, a tím aspoň omezují riziko, že mezi konkurenty vypukne boj o peníze. To bychom potřebovali taky."
V současné době musí provozovatel pohřební služby podle zákona absolvovat speciální rekvalifikační kurz, mít střední vzdělání a tříletou praxi nebo základní vzdělání a desetiletou praxi. Vzhledem ke zmiňované proměně řady komunálních pohřebních služeb v soukromé firmy není pro většinu provozovatelů desetiletá praxe žádným problémem.
Na centrální úrovni má oblast pohřebnictví na starosti ministerstvo pro místní rozvoj. A to je navzdory všem signálům z terénu spokojeno."Máme tu velmi dobrý zákon o pohřebnictví, který nás zařazuje do Evropy. Základní povinnosti pohřebních služeb i pozůstalých jsou jasně vymezeny," konstatuje Jan Štoll z tiskového odboru ministerstva. Tady zjevně nikdo neuvažuje o zpřísňování nebo větší regulaci oboru."Kvalita pohřebních služeb se zlepšuje. Je jasné, že zprávy o jedincích, kteří neposkytují služby na dobré úrovni, zastíní existenci kvalitních pohřebních služeb," nenechává se mluvčí vyvést z klidu ani konfrontací s informacemi o kontrolách obchodní inspekce, ani se svědectvím pozůstalých."V České republice platí regulace trhem," shrnuje svůj dojem Štoll.
Možná platí, ale každopádně to skřípe. Už to bylo naznačeno: v byznysu s víceméně stálým obratem a s klienty, kteří nemají alternativu, nevede regulace trhem automaticky ke zvyšování kvality. Je to koneckonců logické. Okruh klientů nelze rozšiřovat a návrat spokojených zákazníků nikoho moc nezajímá, protože každý se s pohřební službou setká jen několikrát za život. Základní pravidla "regulace trhem" tedy vypadají takto: získat co největší množství těl a co nejrychleji a s co největším ziskem se jich zbavit.
"Zpočátku jsme si vůbec neuvědomovali, že s pohřebními službami může být problém," dělí se o své zkušenosti zdravotnice, která asistovala v mnoha rodinách, kde se rozhodli svého smrtelně nemocného příbuzného nechat zemřít doma."A pak přišel náraz - pohřebáci přijížděli opilí, špinaví, potetovaní a nosili si černý pytel, aby se nemuseli tahat s rakví po schodech. A vždy to byli zřízenci z té samé pražské firmy Helfi. Začali jsme tedy pátrat po tom, proč lidé ze záchranky nikdy nevolají nikoho jiného."
Svého času to v oboru bylo veřejné tajemství - lidé z pražské záchranky jsou propojeni s firmou Helfi, a když vyjíždějí k ohledání mrtvého těla do domácnosti, automaticky volají tuto pohřební službu."Je to tak," potvrzuje pod podmínkou anonymity bývalý lékař záchranné služby."Nejedou v tom všichni, ale hodně kolegů to dělalo. A pohřebáci jim pak na stanici vozili peníze."
Podle zkušeností citované zdravotnice i jejích kolegyň je jen velice málo lidí, kterým právě zemřel blízký člověk, schopno vzepřít se diktátu."Mnohdy ani nevědí, na co mají právo. Ale i pro případ odporu mají lidé ze záchranky připravené účinné metody: když jeden náš klient odmítl asistenci Helfi, pohrozil lékař, že pošle tělo na pitvu," popisuje zdravotnice."Má na to právo kdykoli, když si není jistý příčinou smrti. A většina pozůstalých nechce, aby se s tělem jejich milovaného člověka nakládalo takovým způsobem. Je to jednoduché, cynické a drastické zároveň. Ať už se chovají lidé z pohřebních služeb a lékaři jakkoli hrubě, nebo dokonce protiprávně, pozůstalí to většinou přijmou jako nepříjemný fakt, kterým nemají sílu se dále zabývat," říká zdravotnice.
O provázanosti pražské záchranné služby a firmy Helfi v minulých letech vypovídali i další zdravotníci či pozůstalí. Majitelé Helfi nicméně vždy jakékoli podezření odmítli."Výběr pohřební služby je zcela věcí pozůstalých. V minulosti jsme řešili ojedinělé případy, kdy jsme byli upozorněni na to, že náš lékař se snažil pozůstalým vnutit určitou pohřební službu. Postupovali jsme podle zákoníku práce - uložili finanční postih či napomenutí," říká i mluvčí pražské záchranky Jiřina Ernestová. Otázka, proč se v terénu tak často objevovalo jméno pohřební služby Helfi, zůstává ve vzduchu."Lékaři jsou samostatní," říká bez dalšího vysvětlení mluvčí.
Podobně reagují i zástupci sedmi oslovených nemocnic, jejichž zaměstnanců se týkalo podezření ze spolupráce s pohřebními službami.
A jsme na začátku. Podezření je těžké prokázat. Pohybujeme se na půdě, kde zmanipulovat zákazníka je nesmírně snadné a kde jen málokdo sebere energii k tomu, aby se vzepjal k vlně oficiálních stížností.
"Jednou mi telefonoval starší pán, kterému doma po dlouhé nemoci zemřela maminka. Ptal se, jestli musí hned zavolat lékaře a pohřební službu, že totiž chce mamince číst z Knihy mrtvých a že mu to bude trvat tři dny," poodhaluje další stránku umírání v Česku Marie Goldmannová."Byl zrovna leden, venku byla zima, tak jsem mu řekla: Vypněte topení, otevřete okna a čtěte!"
Příběh ukazuje podstatné věci."Ten muž se vzepřel něčemu, co je dnes běžné. Vytěsnili jsme ze svého povědomí klidnou smrt. Umírání je pro naši kulturu a moderní medicínu až do konce bojem o přežití a smrt je vždy prohra. Nepřipravujeme se na to, co přijde - ani na smutek, ani na nezbytné praktické věci, které budeme muset vykonat. Nepřemýšlíme o tom, jak se chceme rozloučit. Jako by zármutek a truchlení nepatřily do naší doby, která po nás požaduje především bdělost, výkon, úspěch. Smrt je prohra, smutek narušuje soustředění - tak rychle pryč od nich."
Podstatné je, že syn, který své matce četl Knihu mrtvých, se navzdory různým řečem nedopustil žádného přestupku nebo porušení zákona. Zákon nestanoví, v jaké době po úmrtí je nezbytné volat lékaře, natož pohřební službu. Lékař musí mrtvé tělo ohledat a stanovit příčinu smrti. V nemocnici to je ošetřující lékař, při úmrtí doma to bývá nejčastěji lékař záchranky. Pokud nemá o příčině smrti pochybnosti a nedoporučí pitvu, jeho úkol končí.
Pohřební služba může na scénu vstoupit třeba až v souvislosti s převozem těla k pohřbu."Není třeba vidět v lékařích a už vůbec ne v pohřebních službách autority, které nám diktují, jak se máme chovat v okamžiku smrti svých blízkých," dodává paní Goldmannová.
Je to důležité, protože formalizovaná katalogová nabídka pohřebních služeb vůbec nemusí odpovídat představě mnoha lidí o rituálu smrti. Služby lze tedy často využít jen v minimální míře nebo si je maximálně přizpůsobit pro svoje potřeby. Zákon vymezuje jen to, co musí bezpodmínečně provést pohřební služba - například převoz těla. Hygienické normy také stanoví, za jakých podmínek musí být tělo uloženo. Ale pohřeb jako celek si kdokoli může zorganizovat podle svého."Je to výjimka, ale stalo se už také, že pozůstalí převzali vše, co mohli, do své režie," říká ředitel Pohřebního ústavu hl. města Prahy a jedna ze všeobecně uznávaných kladných postav českého pohřebnictví Julius Mlčoch."Zrovna nedávno jsme měli pohřeb, kdy pozůstalí sami vyjednali kostel, dodali květiny, smuteční oznámení a my jsme jen zajišťovali převoz a kremaci."
Najít ve změti nabídek a inzerátů zasazených poblíž nemocnic skutečně vstřícnou službu však není nijak snadné. A jsme zpátky ve škole ve Světlé, na jednom z míst, kde by se mělo rozhodovat o tom, nakolik se podaří perspektivu českých pozůstalých změnit. Ředitel Jindřich Vodička na rozdíl od ministerstva žádný přehnaný optimismus nepředstírá."V maturitním ročníku je 29 studentů, jenom šest z nich jsou ale lidé z oboru. To je málo a doufám, že budou přibývat. U těch ostatních totiž vůbec není jisté, že budou chtít podnikat v pohřebnictví - možná si jen myslí, že je to snadný způsob, jak získat maturitu. A navíc je pohřebnictví uzavřená oblast podnikání - je to výnosný byznys postavený na rodinných firmách, které mezi sebe nerady pouštějí nováčky," vysvětluje.
Přesvědčovat stávající pohřební zřízence, aby šli studovat, nebude snadné."To naše podnikání je hodně zvláštní, musíte k tomu mít talent, cit, slušnost, musíte být poctivý. V tom to je. Ne v nějakém tříletém kurzu. Ten stejně žádnému blbovi nepomůže," shrnuje názor části majitelů pohřebních služeb na maturitní studium jeden z nich, Petr Macháček z Bystřice nad Pernštejnem.
V rámci kurzu se studenti kromě běžných předmětů, jako je čeština nebo matematika, učí psychologii, rétoriku, základy patologie a přednášejí jim praktici z oboru pohřebnictví."Je to trochu recese - v mém věku," říká sedmapadesátiletý Josef Zeman, šedovlasý energický muž s obličejem boxera, kterému zpod rukávu šedého svetru vyčuhuje na paži mohutné tetování."Ale taky je pravda, že lidi v mém věku většinou dělali pohřebáky v komunálu a nikdy to nebudou dělat dobře. Tady je šance něco se naučit. Skvělá je rétorika nebo třeba i čeština - baví mě slohovky, třeba když nás nutí připravovat si třeba nějakou smuteční řeč."
Pan Zeman má pohřební službu patnáct let. Kromě toho je vyučený číšník a zedník a provozuje jak zednictví, tak kavárnu."Pohřebnictví je lukrativní, ale taky je v něm velká konkurence," vysvětluje."Když byly v Českých Budějovicích dvě pohřebky, šlo všechno dobře, teď je nás tam pět, a tak se musím otáčet i jinde. Nicméně věřím, že dcera bude v pohřebce pokračovat. A že půjde i sem do školy."
Konkurenci v Budějovicích líčí pan Zeman podobně, jako ji znají ze Žďáru nad Sázavou."Pohřebky se snaží napojit na policisty, záchranáře, zdravotníky z nemocnice, prostě na všechny, kdo se dostávají do styku se zemřelými, a nabízejí jim pět set až tisíc pět set korun za tělo," tvrdí Zeman. Ale je to těžké: lidé z konkurenčních budějovických firem namítají, že to byl právě on, kdo na místní patologii rozjel uplácení.
Pro tuto chvíli nevíme, kdo z pohřebních zřízenců v Budějovicích uplácí či kdo uplácí více. Není ani jasné, jestli se Josef Zeman ve Světlé naučí psát dobré smuteční projevy a především jestli si on a jeho spolužáci osvojí, že jejich klienti vyžadují mimořádně citlivý přístup.
Naděje na změnu má dlouhou perspektivu. Moderní zákon platí teprve sedm let, maturitní obor funguje třetím rokem, kdežto "tradice práce za trest" tu panovala nepoměrně déle. Ani nová generace citlivých a solidních pohřebních zřízenců ovšem nemůže vyřešit vztah této komunity k umírání. K principu pohřebnictví jako "boje o těla" totiž Češi přispívají větší měrou než jinde v Evropě. Přibližně třetina kremací v Česku proběhne bez jakéhokoli obřadu, což je evropský unikát. Ať už to má jakékoli důvody, je jasné, že dokud budou pozůstalí ke svým mrtvým tak často přistupovat jako k něčemu, čeho je třeba se co nejrychleji zbavit, změna na druhé straně sama nepřijde. Q
Je to podobné jako u taxikářů. Konkurence, okrádání zákazníků a potírání soupeřů. Zisk z pohřbu se pohybuje mezi třetinou a polovinou jeho ceny, takže dva tisíce na úplatek se vždycky najdou.
Umírání je pro naši kulturu a moderní medicínu bojem o přežití, takže smrt je vždycky prohra. Lékaři z pražské záchranky dohazovali zemřelé firmě Helfi. A když se pozůstalý vzepřel, pohrozili mu pitvou.