Málokde na světě je kremace tak oblíbená jako v Česku. Co stojí za zdejší popularitou spalování mrtvol? A jak dlouho hoří lidské tělo? Reportéři TÝDNE navštívili krematorium, kde dopravu zařizuje Ondřej Nebeský, na housle hraje Arnold Smrtka, spalovačem je Ivo Plaček a jeden z šéfů se jmenuje Dušan Anděl. Je to opravdu jenom náhoda?
V oranžovém žáru rozeznávám lebku, v ní dva velké otvory po očích, za ní se rýsuje páteř a žebra. Když se ostatků dotkne pohrabáč, rozpadne se většina v mžiku na prach. Nezůstanou ani zuby, jen zlomky dlouhých kostí a kovové části - hlavně z ortopedických operací (šrouby, hřeby, umělé klouby).
Lidská duše váží přesně jedenadvacet gramů. Alespoň to tak tvrdil v roce 1907 americký lékař Duncan MacDougall, který u šesti pacientů v kritickém stavu zvážil jejich tělo v době těsně před smrtí, a pak okamžitě po jejich úmrtí (pacienti prý během několika vteřin ztratili na váze v průměru 21 gramů). A kolik zůstane po kremaci z celého lidského těla? Zhruba tři kilogramy popela. Tedy přesněji o trochu méně, neboť zlomek tvoří spálená rakev.
Můj první pohled do brány žehu mi přijde nepatřičný, ovšem další hořící tělo už beru téměř jako samozřejmost. A docela začínám chápat, že spalovači někdy po očku sledují televizní zprávy. Rakev do pece zaveze hydraulický zdvihák, na druhé straně už není techniky potřeba. Uvnitř je po většinu spalovací doby něco kolem 900 stupňů. Podle statistik Mezinárodní kremační federace se nechá zpopelnit 85 procent Čechů."Největší nárůst tady nastal po první světové válce. Takže je to už tradice. A navíc je to mnohem levnější varianta," tvrdí Stanislav Motyčka, člen Společnosti přátel žehu.
Samotná kremace vyjde na dva tisíce korun, průměrný pohřeb včetně rakve stojí kolem dvaceti tisíc. Pohřeb do země se o pět až deset tisíc prodraží, třeba o práci hrobníků. Urnu s popelem lze navíc uložit třeba jen do kolumbária (skleněné vitríny), leckdo si ji nechává doma, popel je možné i rozptýlit - na hřbitovní louce nebo kdekoli jinde.
Krematoriem v pražských Strašnicích nás provází zástupce vedoucího Dušan Anděl. Jsou snad zaměstnanci vybíráni i podle jména? Vždyť dopravu pohřební služby zařizuje Ondřej Nebeský, v orchestru hraje houslový virtuos Arnold Smrtka, spalovač se jmenuje Ivo Plaček… Prý je to jen náhoda.
Míříme po schodech dolů, spalovna je pod obřadními síněmi. Hoří tu obě pece. V místnosti, které se říká žároviště, je cítit kouř, ale nikoli ze spáleného masa, spíše jako by někdo právě zatopil v kamnech. S trochou cynismu lze říct, že tady je příjemné teplo a dýchatelný vzduch. Docela mě to překvapuje. Když jsem před dvaceti lety - ještě za studií na nedalekém gymnáziu - běhal při tělocviku po atletické dráze, valil se z komína strašnického krematoria černý dým, a když ho vítr zahnal k nám, nasládlou chuť na patře jsem cítil ještě o přestávce.
"Tehdy ještě lítaly z komína kravaty," vzpomíná Plaček. Není to nadsázka, okolní obyvatelé si prý stěžovali, že jim na pověšené prádlo padají z nebe kusy oblečení. Na komín se musel instalovat rošt, ale jednu chvíli to vypadalo, že se krematorium zavře a promění v muzeum.
Magistrát pak rozhodl, že menší krematorium v Motole by nestačilo, a před dvaceti lety Strašnice získaly dvě moderní pece, každou za deset milionů korun. Ročně se v nich spálí 5000 těl, v Motole 2500, těla Pražanů se ale musejí pálit i v Mělníce a Kladně.
Když je plno, jede se na dvě směny, ale to teď není potřeba. Zkraje jara, podobně jako v období letních prázdnin, se prý tolik neumírá. I tak to tady funguje jako na běžícím pásu. Tělo hoří hodinu, pak se půl hodiny chladí v "uhláku". Mezitím už je v peci další tělo.
Ani přes víkend pece nevyhasnou, žár se jen ztlumí."Když přijdu v pondělí ráno do práce, je v nich ještě kolem 250 stupňů," říká Plaček.
Na stole má akvárium se želvou."Alespoň něco živého," říká. Pracuje tu šestnáct let."Buď vydržíte dva týdny, nebo celý život," tvrdí. Na práci spalovače ho nejvíc baví klid."Práce s mrtvými je v mnohém snazší. Nikdo vás nepeskuje, nikdo nespěchá, nikomu nic neuteče."
Zatímco Plačkovi kolegové se vesměs vyhýbají objektivům, on sám nemá s fotografováním sebemenší potíž. Pod přezdívkou Strašnický spalovač hraje na bicí v metalové kapele Necrocok, na YouTube.com je k vidění v klipu k písni Porucha mechaniky pecí, který se natáčel mimo jiné právě zde. Plaček v něm utíká v plynové masce před jakýmsi úchylem, který ho chce zabít tyčí; jde o parodii na scénu z filmu Spalovač mrtvol (podle románu Ladislava Fukse natočil Juraj Herz), v níž Kopfrkingl (Rudolf Hrušínský) nahání svou dceru kličkující mezi rakvemi. Mimochodem, ona slavná scéna se natáčela v márnici vzdálené odtud jen desítky metrů, jsou zde dokonce ještě původní bílé kachlíky.
"Jen černý dým se valí z netěsnících dvířek pecí, mrtvoly na roštech se kroutí," zní refrén písně, která si podle autorů utahuje z pověr a fám spojených s krematoriem. O jaké fámy jde? Když odhoří rakev (trvá to asi deset minut), mrtvolám se prý žárem stáhnou šlachy a v peci se posadí. A jak je to doopravdy?"Občas se jim pohne ruka, ale rozhodně nám z pece nikdo nemává," říká Plaček. Další mýtus, který se traduje ještě z dob totality: pohřebáci vydělávají majlant, hlavně za to, že omývají nebožtíky."Řidiči pohřebních vozů je oblečou, my je už jen učešeme, upravíme kravatu nebo je na přání pozůstalých jemně nalíčíme." A jaký je tady plat? Zhruba celorepublikový průměr: třiadvacet tisíc korun.
Plaček už práci v krematoriu bere úplně obyčejně, jistou deformaci však přece jen přiznává: sbírá pohřební literaturu, obřadní relikvie i modely funebráckých vozů."A když čekám třeba na tramvaj, pozoruju lidi kolem a odhaduju, jak dlouho budou hořet." Jak by posoudil autora těchto řádků?"Padesát pět minut. Já bych trval tak hodinu dvanáct, protože jsem tlustší," usměje se. Na peci si vždy navolí program podle velikosti těla. Jednička je pro děti, dvojka pro průměrná těla (v tomto režimu se pálí 90 % případů), trojka pro urostlé lidi a čtyřka pro obézní, kterým tady přezdívají "abška" - abnormálně široká rakev. A radost z nich nemají."Rychle chytnou, protože tuk hoří výborně, ale pec se kvůli nim přehřívá a nestačí dostatečně spalovat zplodiny, takže všechno trvá mnohem déle. Třeba i hodinu čtyřicet minut," vysvětluje Plaček. Špatně hoří těla popálená po bouračce či požáru nebo ta po chemoterapii, při níž se do těla vpravují toxické látky, které hoření zpomalují.
Cesta nebožtíka vypadá - s použitím slangu spalovačů - takto: z kobky (podzemní chladničky) ho přivezou do nosky (Nová obřadní síň). Ještě týž den rakev většinou putuje do pece, takzvaně se založí. Uvnitř rakve zůstane destička z nehořlavého materiálu s vyrytým číslem, aby nemohlo dojít k záměně. Popel z těla pak míří do kremulátoru neboli mlýnku, v němž se ostatky deset minut melou (pro rozptyl déle, aby byl popel jemnější) pomocí osmi litinových koulí. Kovové části jsou zachyceny sítem, odtud putují do sběrných surovin. Každá urna má své číslo, které se shoduje s tím na destičce; ta současná začínají sedmičkou a třemi nulami, což znamená, že za osmdesát let se tu spálilo více než 700 tisíc těl.
I když pohřebnictví zůstává výnosným byznysem hlavně pro soukromé pohřební služby, stále více Čechů se snaží na "posledním rozloučení" ušetřit. Kdo chce, aby ho vlastní pohřeb nestál ani korunu, může své tělo věnovat na vědecké účely: následnou kremaci pak zajišťuje na své náklady lékařská fakulta, která tělo převzala. Velkolepé obřady s procesím pozůstalých a živou kapelou zůstávají výsadou moravských vesnic či romských rodin, zato většina Čechů chce mít obřad co nejrychleji za sebou. Podle statistik Pražské pohřební služby proběhne 40 % rozloučení v metropoli bez obřadu, někteří nebožtíci mají dokonce místo dřevěné rakve náhražku z tvrzeného papíru - zdaleka nejen ti, kteří zemřeli bez příbuzných a kterým tedy zařizuje pohřeb obecní úřad. Urny v krematoriu podle zákona archivují rok, přesto si zhruba desetinu z nich nikdo nevyzvedne. Popel z těchto uren je časem rozptýlen na společném pohřebišti.
Při obřadech chce zhruba polovina pozůstalých rakev otevřít, aby se mohli s nebožtíkem rozloučit. A někteří chtějí být přítomni i okamžiku, kdy rakev pohlcují plameny, což za osmisetkorunový příplatek není problém. Když se za rakví zavřou dveře od pece,"představení" končí. Přístup k druhé straně pece, kde je skrz okénko vidět dovnitř, už povolen není. Nebožtík občas do rakve dostane osobní dopis nebo obrázky od vnoučat, věřící pak růženec nebo bibli."Jednomu hipíkovi tam dali marihuanu. Tu jsme tam nechali, ale třeba voňavku nebo lahev s alkoholem vyndáme, aby nám výbuch neponičil pec," dodává Plaček.
A jak vypadá dobrý den spalovače?"Pokud jde práce od ruky a nepřivezou děcka," říká Plaček, šestatřicetiletý otec devítiletého syna a tříleté dcery."Když je jim míň než patnáct, tak to se mnou většinou pořád ještě dost zacloumá." A když jim je alespoň o kousek více?"To už si říkám, že alespoň něco z toho života stihli."
Potom pan Plaček ukazuje na pec vpravo."Tady před deseti lety skončil i můj syn. Měl rakovinu, bylo mu šest, umřel mi doma v náručí. Ale toho jsem nepálil já, na to jsem neměl," říká, otře si z čela pot a dodává: "Mám štěstí, že ta práce je fyzicky docela náročná, takže během ní nemám čas nějak moc filozofovat o smrti."
Křesťanství se spalování těl dlouho bránilo, podle církve totiž popíralo samotnou víru ve zmrtvýchvstání, a zpopelnění bylo navíc spojeno s východními náboženstvími. S růstem velkoměst ale začalo ubývat místa pro hřbitovy, a tak se v 19. století přece jen začalo se zpopelňováním. Na začátku dalšího století tento trend akceptovala i církev a dnes je kremace z katolického pohledu rovnocennou variantou stejně jako pohřeb do země. Přesto silně katolické země jako Irsko nebo Itálie kremaci využívají stále jen v méně než desetině případů, nicméně je to o polovinu více než před deseti lety.
Na Pohřební ústav hl. m. Prahy přišel před čtvrt rokem dotaz: "Před dvěma týdny zemřel tatínek. Dnes jsme vyzvedli urnu s popelem a vzpomněli si, že měl zlaté zuby. Nevíte, co se s nimi stalo? Nemohou být v té urně s popelem?" Odpověď je jednoduchá: Nejsou a ani by být neměly. Pokud má mrtvola zubní náhrady ze zlata, měl by je objevit lékař povolaný k ohledání těla. Do protokolu pak sepíše, kolik jich našel a kde, stejně tak, zda na sobě nebožtík nemá šperky; ty pohřební ústav odevzdá pozůstalým, pokud o ně požádají, jinak je spálí s tělem. Se zuby to udělá v každém případě - zákon o kremaci je zakazuje vytrhávat. Spalovač musí zkontrolovat těsně před zavezením rakve do pece, zda vše souhlasí s protokolem, občas se tedy musí nebožtíkům podívat i do úst."Nevadí mi to," tvrdí Ivo Plaček ze strašnického krematoria."Pokud tělo není starší než dva týdny a bylo správně chlazené, většinou není ani cítit." Zlato se při kremaci neztratí. Bod jeho tání je 1100 stupňů, v pecích bývá 900-1000 stupňů, jen občas se teploty vyšplhají na 1200 stupňů. Ani tak se cenný kov nevypaří ani nevsákne do popela, což v osmdesátých letech potvrdila Státní zkušebna pro drahé kovy. Proto na rakve se záznamem o přítomnosti žlutého kovu čekají urny dvě: do první jde popel z těla, do druhé pak kovové části, které zbudou po kremaci. Žlutá zář v šedém prachu Prohlížíme si desítku plastových nádob, ve většině z nich chrastí šedé hřebíky z rakví, tu a tam se objeví šroub z nějaké operace. Zlato vidět není. Až v jedné urně se mezi šedým odpadem zablýskne pět šest nažloutlých kuliček, každá může mít tak tři gramy. Podle odhadu Martina Novotného z Puncovního úřadu, kterému jsme ukázali obsah urny na fotografi i, by se daly vykoupit za čtyři až osm tisíc korun. Záleželo by na ryzosti. Co se s takovými zbytky stane, když o ně nikdo nezažádá?"Rok je skladujeme a pak je zlikvidujeme, společně s ostatním kovem je odvezeme do sběrných surovin," tvrdí Julius Mlčoch, ředitel Pohřební služby hl. m. Prahy. Podle něho se zlato většinou stejně při kremaci znehodnotí: promění se v šedé kuličky, jejichž vyčištění je prý nákladnější než hodnota kovu. S tím však znalec Novotný nesouhlasí: podle něho přetavení a analýza slitku přijde na pouhých dvě stě korun. Nicméně když jemu zemřel otec a měl si kromě urny s popelem vyzvednout i kovový slitek, z piety jej tam nechal. Podobně se zachová většina pozůstalých. Ti, kteří si urnu s kovem vyzvednou, mohou být zklamáni. I když měl jejich příbuzný zlatou korunku či můstek, žádný cenný kov v ní být nemusí."To ovšem neznamená, že zlato někdo ukradl. Opravdu se může ztratit," říká Plaček. Pokud jde jen o malý plíšek, může propadnout sítem při mletí ostatků a skončí v urně s popelem. Anebo může zůstat v peci a pak se smíchá s ostatky z dalšího těla, což také nelze vyloučit: když se vrata pece otevřou, spalovač má zhruba minutu, aby pohrabáčem upevněným na pětimetrové tyči shrabal ostatky do uhláku. Kov nahrazuje keramika S pátráním po zlatých zubech bude nicméně brzy utrum, vytlačují je kovokeramické náhrady. Taková korunka stojí zhruba stejně jako zlatá čili dva až tři tisíce korun. V prvním případě platíte hlavně za materiál (na stoličku potřebujete až 3 gramy zlata), ve druhém za práci. Výroba zlatých zubních náhrad po roce 1989 klesla na minimum; většinou jde o dříve narozené ročníky, které už zlato v ústech mají. Pokud by tito lidé chtěli kovokeramické zuby, museli by si ty zlaté nechat vytrhat, dva různé kovy se totiž v puse nesnesou: v kombinaci se slinami působí jako galvanický článek, což vyvolává pocit jako při lízání baterky.
|
Podíl kremací ve vybraných státech | |
| Japonsko | 99% |
| Česko | 85% |
| Švýcarsko | 82% |
| Švédsko | 74% |
| Čína | 49% |
| Finsko | 37% |
| Norsko | 35% |
| USA | 35% |
| Itália | 10% |
| Irsko | 9% |
Zdroj: Mezinárodní kremační federace, 2009