Pražští radní souhlasili s tím, aby bylo tělo faráře Josefa Toufara, ubitého v únoru 1950 estébáky, vyzvednuto z hromadného hrobu. Je to nutné pro jeho blahořečení. Přitom se dlouho nevědělo, kam ho komunističtí zločinci pohřbili. Archivy StB však vydaly nečekaná svědectví.
Šachta XVI, Zoukal Josef, 28. února 1950, č. 19. Pod tímto strohým sdělením se ukrývá jeden z nejděsivějších zločinů komunistického režimu v Československu. Zápis je součástí seznamu pohřbených v jednom z hromadných hrobů na Ďáblickém hřbitově v Praze.
Tam, ve druhé vrstvě odspodu, téměř jistě leží i tělo číhošťského faráře Josefa Toufara. Člověka, jehož před 64 lety umlátili při výslechu vyšetřovatelé Státní bezpečnosti. Režim se chtěl zbavit důkazů své brutality. Vygumovat tento případ i Toufarovo jméno z paměti lidí. Proto Zoukal (někde uváděn i jako Zouhar či Zouhal), a nikoliv Toufar. Avšak náhoda (a pečlivost samotných estébáků) rozhodla jinak.
"O tom, že Toufara zahrabali někde na hřbitově v Ďáblicích, se vědělo. Ale přesné místo nikdo neznal. Polohová kniha mrtvých byla totiž v roce 1968 za záhadných okolností zničena," vypráví životopisec Josefa Toufara Miloš Doležal. Tehdy někdo přímo na hřbitově zapálil domek a s ním i seznamy mrtvých včetně míst jejich uložení. Zřejmě zahlazoval stopy. Pečlivá StB zachovala svědectví
Těsně předtím však jednu dvoustranu týkající se právě šachty XVI ofotil příslušník StB František Machar a přiložil ji k Toufarovu spisu."Současně zaznamenal i výpovědi hrobařů, kteří tam v 50. letech pracovali, a navíc existuje nákres estébáka Roberta Skerla, jenž u zahrabávání Toufarova těla přímo byl," říká Doležal, který na dokumenty narazil v Archivu bezpečnostních složek. Skerl byl podivná postava. Shodou okolností byl i u zatčení Toufara o měsíc dříve - 28. ledna 1950.
Téměř s jistotou lze tedy říct, že ostatky muže, o jehož blahořečení nyní česká katolická církev usiluje, jsou právě tam, ačkoliv křížek se zlatým Toufarovým jménem z roku 1990 stojí o kus vedle. Připravovaná exhumace, která je součástí procesu blahořečení, by mohla rovněž přinést nové svědectví o komunistické brutalitě.
"Pitevní protokol od profesora Hájka byl na nátlak StB zmírňován, aby se zahladily jasné stopy mučení. Vyzvednutí těla pana faráře bude mít silnou autentickou vypovídací hodnotu. To papír neumí," podotýká Doležal.
StB připravovala v rámci pronásledování katolické církve politický monstrproces. Že Toufar výslechy ve valdické věznici nepřežil, se jí nehodilo. Estébáci potřebovali vraždu ututlat a zbavit se těla.
"Ale zjistili, že není možné tělo v den smrti spálit, tak rozhodli o rychlém zahrabání. Farář zemřel, druhý den byla pitva a takřka hned po ní ho odvezli do Ďáblic," říká Doležal, autor knihy Jako bychom dnes zemřít měli.
Šachta, v níž by se ostatky faráře měly nacházet, má dle zachovaného dokumentu čtyři patra. V každém leží deset "rakví". V některých jsou kosterní pozůstatky jednoho člověka, v jiných popel i více než dvaceti lidí. Toufarovo tělo by mělo být v truhle samotné.
Nejsou zde však jen oběti režimu. Leží zde i ostatky z patologie, lidé, kteří zemřeli v nemocnicích a k nimž se nikdo nehlásil, předčasně narozené a zemřelé děti, lidské plody.
Ďáblický hřbitov je místem národní paměti. Leží tu popravení z procesů 50. let a další oběti komunistického režimu. Mezi nimi i novorozeňata vězeňkyň, která obvykle kvůli nelidským podmínkám nepřežila více než několik dní. O kus dál leží nacisty popravení odbojáři, parašutisté, kteří po atentátu na Heydricha padli v kryptě kostela sv. Cyrila a Metoděje, ale i německý státní ministr K. H. Frank či kladenští gestapáci, kteří nesli vinu za vyhlazení Lidic. Absurdní. Doba dozrála. Úcta je silnější
"Právě teď dozrála doba na to, aby proces blahořečení pátera Toufara začal. I více než šedesát let po své smrti je spontánně uctíván. Úcta k němu je trvalá a mimořádná, a dokonce je silnější než třeba před deseti lety," říká královéhradecký biskup Jan Vokál, jenž proces iniciuje.
Podle něj to zjevně souvisí s tím, jak se společnost vyrovnává s totalitou, ale i s tím, že v dnešní době trochu chybí velké vzory hodné následování."Páter Toufar nebyl žádný výjimečný kazatel nebo teolog. Ale podle dochovaných dokumentů i vzpomínek pamětníků to byl ryzí a autentický kněz, každý jeho skutek či gesto byly věrohodné. Nedal se přesvědčit či zlomit ke lži," dodává biskup Vokál.