2. 11. 2014 Impuls.cz
Jaroslav Perdoch
http://regiony. impuls.cz/moravskoslezsky-kraj/jak-to-vypada-na-druhe-strane-krematoria-aneb-posledni-cesta-20141102-or9e.html

"Tak víš kam jeď. Jeď do Pelhřimova, prohlídni si krematorium, ať víš, do čeho jdeš. " Kdo by neznal legendární hlášku z filmu Vesničko má středisková, kterou místní lékař Skružný uzemňuje hospodského Bedřicha stěžujícího si na zdravotní problémy. V obměně tato věta zazněla nedávno také u nás doma poté, co jsem mluvil o své chátrající tělesné schránce.

"Můj drahý, do Pelhřimova tě nepošlu, cesta by byla zbytečně drahá. Ale mám řešení. Rozjeď se do krematoria ve Slezské Ostravě, aspoň uvidíš, co tě čeká," poradila mi v legraci drahá polovička. Netušila, že já to za několik dnů skutečně udělám.

Tuto sobotu pořádalo Krematorium Ostrava den otevřených dveří, a já se toho rozhodl využít. Ať opravdu vím, do čeho jdu. A nebyl jsem sám. Možnosti nahlédnout do míst, která bývají veřejnosti běžně uzavřena, využily během dne desítky lidí všech věkových kategorií.

Nervozita

Naší skupiny se ujímá ředitel krematoria Pavel Lacina. Na většině příchozích je viditelná nervozita a nejistota. A není se co divit. Už jen slovo krematorium vyvolává u mnohých smíšené pocity. Ty se později ještě umocní v okamžiku, kdy nám průvodce oznámí, že v peci, v jejíž blízkosti stojíme, právě probíhá zpopelnění zesnulého. A to ještě netušíme, že budeme moci nahlédnout přímo do žhavých útrob…

Obřad

Ale popořádku. V krematoriu nejprve procházíme kanceláří, kde se dojednávají podrobnosti obřadu. "Drtivá většina lidí chce zesnulého vidět. Chtějí mít jistotu, že je to skutečně on. Někdy to zkontroluje jen objednavatel pohřbu, jindy si přejí zesnulého spatřit i další příbuzní," říká průvodce. Vzápětí se rozproudí diskuse, zda se na nebožtíka dívat či nikoliv. "Asi je vhodné, aby jeden člověk ověřil, zda je vše v pořádku. Pro širší okruh lidí bych to ale nedělal. Já jsem se byl podívat jednou a už to neudělám. Lepší je nechat si toho člověka v paměti takového, jaký byl za života," říká jeden z návštěvníků.

Poté vstupujeme do obřadní síně. Ředitel nám ve stručnosti popisuje průběh obřadu. "Až na výjimky bývají velmi podobné včetně výběru muziky. Měli jsme tu ale i obřad, kdy byl zesnulým mladý muž - rocker. A tak tu hrála rocková muzika," dodává Pavel Lacina.

V útrobách

Až dosud jsme procházeli přístupnou částí krematoria. Nyní se přesouváme do té druhé…

"Máme tři pece. Ta nejmodernější je z roku 2011," říká průvodce, který nás vzápětí seznamuje s detaily spalovacího procesu. Ten v průměru trvá sedmdesát minut. "Je to ale průměr, rozpětí je poměrně široké. Pokud je zesnulou například babička vážící čtyřicet kilogramů nebo dítě, tak to pochopitelně trvá kratší dobu. Ale měli jsme tu i muže s 260 kilogramy. Trvalo to tři hodiny," přidává detaily Pavel Lacina.

Celý proces je řízen počítačem, teploty se pohybují kolem 900 stupňů Celsia. Co po spálení zůstane v peci, je hrablem shrnuto do kontejneru, kde probíhá řízené ochlazování. Poté se obsah přemístí do kovového mlýnku. Do samotné urny nakonec propadne jen popel. Jako odpad zůstanou kovové zbytky z rakve, ale také endoprotézy a jiný zdravotnický materiál. "A co zlato," vyzvídá jeden z návštěvníků. Podle Pavla Laciny z jednoho zlatého zubu zůstane po kremaci kov velikosti špendlíkové hlavičky, který nemá prakticky žádnou cenu. Až do roku 2006 však krematoria musela v případě, že v dokumentech o zesnulém byla zmínka o zlatu, provádět žeh za jasně stanovených podmínek za přítomnosti několika osob. Vyseparovaný vzácný kov pak ředitel vozil na dědická oddělení příslušných okresních soudů. "Bylo to dost komplikované. Nyní to již dělat nemusíme," dodává Pavel Lacina.

Můžete se podívat

Naše další cesta vede ke dvěma zbývajícím pecím, které jsou v té době v provozu. A zde dostáváme možnost nahlédnout dovnitř.

"Pokud máte zájem, můžete se podívat," nabádá nás ředitel. Nikdo se k malému kulatému okénku nehrne. "Dívat se na spalování mrtvol? Není to morbidní," bleskne mi hlavou. Když se podívám na ostatní, je zřejmé, že mají stejné myšlenky. Zároveň je však vidět, že jsou zvědaví. Nakonec se odhodlá první z návštěvníků. Přidávají se ostatní včetně mě. Nakláním se k průzoru a hledím do pece. Oči musí nejprve přivyknout výraznému světlu, ve kterém se po chvíli začnou rýsovat pozůstatky zesnulého. Je to zvláštní pocit. Člověka až mrazí v zádech. Nevím, kdo to byl. Ještě před několika dny žil, a teď… Přepouštím místo dalšímu zájemci. V místnosti je najednou zvláštní atmosféra, jakoby všem až nyní došlo, čeho jsou svědky.

Situaci odlehčuje mladík, který si začne svlékat svetr. "Je tu horko, že," pokyvuje hlavou ředitel. Vycházíme na chodbu.

Deset tisíc

Ročně se v krematoriu koná deset tisíc zpopelnění. "Teď třeba jedeme na všechny tři pece, někdy jen na jednu. Jsou věci, které neovlivníme," říká Pavel Lacina, podle kterého je vhodné, aby se pozůstalí se zesnulým vždy rozloučili. "Nemusejí to být obřady za desítky tisíc. Je ale třeba udělat čáru, která rozděluje období našeho života s a bez blízkého. Pokud to neudělají, mají mnohdy psychické problémy, což dokládají různé studie," uzavírá ředitel.

Odcházím z krematoria. Mé pocity jsou stejně smíšené jako na začátku. Loučím se klasickým pozdravem Na shledanou. No to jsem tomu dal…

Kuriózní příběh k tématu

V roce 1961 podepsala pojistku na pohřeb žehem První pohřby žehem se u nás konaly ve dvacátých letech minulého století. K rozšíření tohoto způsobu pohřbívání došlo v druhé polovině minulého století. Propagátorem byla Společnost přátel žehu, aktivity vyvíjela také tehdejší Státní pojišťovna, která lákala na uzavření Jednotného pojištění pohřbu žehem.

V pojišťovací síti uvízla i paní Ludmila (73 let) z Ostravska, která se počátkem šedesátých let upsala k pětiletému hrazení pojistky. Časem na vše zapomněla. Po více než půl století pojistku náhodou našla a ze zvědavosti ji odnesla na pojišťovnu, aby zjistila, zda vůbec platí. "Když jsem ji ukázala pánovi za přepážkou, jen vytřeštil oči. Na nic si nehrál a přímo mi řekl, že něco takového ještě neviděl. Poté si vzal smlouvu a spojil se s pražskou centrálou. Delší dobu s ní něco konzultoval. Když se vrátil, prohlásil, že pojistka je stále platná. Nebyl si však jistý, na co všechno se v současné době vztahuje. Pak mě poprosil, zda si ji může oskenovat. Uvedl, že sbírá kuriózní pojistky a tahle se určitě dostane na čestné místo," řekla Deníku paní Ludmila.

Pojistku uzavřela v roce 1961. "Bylo mi necelých dvacet let a určitě jsem měla jiné zájmy než se zajímat o pohřeb a řešit jeho způsob. Ve vesnici, kde jsem pracovala, ale působil strašně dotěrný pojišťovací agent. Mě i mé kamarády neustále přesvědčoval, že jde o progresivní způsob pohřbívání, kterému my mladí musíme dát zelenou. Několikrát jsme mu důrazně řekli, že nemáme zájem. Jenže on byl opravdu klasický pojišťovák, o kterém se říká, že ho vyhodíte dveřmi a on se vrátí oknem. Abychom od něj měli klid, tak jsme to nakonec podepsali. Brali jsme to spíše jako recesi," vzpomínala paní Ludmila.

Jednalo se o pětiletou pojistku, která se hradila ve čtvrtletních splátkách po čtyřiadvaceti korunách.

"Na měsíc to tedy vycházelo osm korun. Z dnešního pohledu směšná částka. Jenže si musíte uvědomit, že já tehdy brala 800 korun. Kdybychom porovnali dnešní průměrný plat, tak by to nyní odpovídalo 255 korunám," vysvětlila paní Ludmila. Když uhradila poslední splátku, pojistku odložila mezi dokumenty a zcela na ni zapomněla. Objevila ji až letos při úklidu.

"Byl to zvláštní pocit, najednou jsem si vybavila své mládí i vše, co jsme tehdy prováděli. O pojistce i dotěrném pojišťovákovi jsem pak vyprávěla synům, které jsem svým příběhem skvěle pobavila. Škoda jen, že se nedozvím, kolik jim pojišťovna vyplatí," uzavřela s úsměvem paní Ludmila.