Od 17. A ještě častěji od 18. století se klíčovým problémem pro evropskou medicínu stal fenomén tzv. zdánlivé smrti. Smyslem lékařské vědy nyní nebylo jen zabránit tragickému omylu při potvrzení skonu, ale především uchovat ohrožený život. Mělo to své důvody - případy pohřbívání ještě dýchajících se objevovaly znovu a znovu.
Jeden z nich popsal v roce 1648 ve svém díle Lékařská pozorování německý lékař Philipp Salmuth. Jistou měšťanku z Lipska rodina již uložila v domě do rakve, ale nešťastnice se probrala, z pochmurného lože vylezla a sháněla se po svých blízkých.
Našla je v jídelně u smutečního jídla. Všichni příbuzní se "nebožky" tak lekli, až odhodili příbory a rozutekli se do všech stran. K takovému zmrtvýchvstání ovšem docházelo dost vzácně (nejnověji se tématem zdánlivé smrti zabýval u nás historik Václav Grubhoffer v knize Zdánlivá smrt, Argo 2018). Častěji se vyskytovaly omyly při stanovení exitu v souvislosti s ukládáním údajných zemřelých do hromadných hrobů.
V roce 1656 řádil v Itálii mor. V římské nemocnici Svatého ducha upadl jeden nemocný mladý muž do mdlob. Zbledl, nedýchal, nereagoval. Proto jej coby zesnulého umístili mezi usmrcené morovou nákazou. Hrobníci poté naložili nebožtíky na loď a po Tibeře je vezli k pohřebišti. Cestou se mladík probral. To samé se mu stalo ještě jednou. Dvakrát tak unikl zdánlivé smrti. Jeho případ zřejmě nebyl ojedinělý.
Evropští lékaři, postupně a na základě vlastních zkušeností, dospěli k chmurnému závěru: v čase morových epidemií neušli pohřbení ani ti, kteří upadli do hlubokého spánku či krátkodobého kómatu. K ukládání "nemrtvých" do rakví tedy docházelo. Je ale možné tomu předejít? Základním problémem lékařství se tak stala otázka: jak rozpoznat příznaky smrti a určit, zda dotyčný ještě žije, nebo už jeho já odplývá do nenávratna?
V současnosti definujeme smrt jako stav, kdy u člověka dochází k nezvratným změnám mozku, při nichž selhávají funkce a zanikají centra, řídící krevní oběh a dýchání. V minulosti ale rozpoznání konce života muže medicíny trápilo a zneklidňovalo. Řídili se pouze zástavou dechu a tlukotem srdce. Jednoduchý postup časem rozkošatěl.
Italský lékař Giovanni Maria Lancisi v roce 1707 vypracoval systém rad k odlišení mrtvého těla od živého. Svým kolegům doporučoval po prověření dechu a tepu vložit nemocnému do nozder slámu či vlnu, reagující na každý pohyb vzduchu. Pomáhaly i silné kýchací prostředky, dále zapálená svíčka přiložená k ústům a nosu nebo zrcadlo,"které, pokud se pokryje, byť trochu, skvrnami, je naděje na život".
V českých zemích Lancisiho postupy doporučoval v 18. století profesor pražské lékařské fakulty Jan František Lšw z Erlsfeldu. Navíc ještě stavěl na pacientovu hruď nádobu s vodou a pozoroval případný pohyb hladiny. Za hlavního původce bezvědomí napodobujícího smrt označil mrtvici, mdlobu provázející mor, hysterii. Obětí zdánlivého konce se také mohli stát utonulí, uškrcení, udušení, otrávení jedy a umrzlí. I v téhle teorii ale nastal radikální zlom.
"Smrt je jistá i nejistá. Nevyhnutelnost smrti je jistá, být mrtev je však někdy nejisté, " tvrdil v roce 1740 anatom dánského původu Jacques-Bénigne Winslow, který zatratil předchozí teorie rozpoznávání skonu. Odsoudil zrcátko i hořící svíčky a propagoval pouze chirurgické zkoušky. Tedy píchání do žil a chodidel, řezání do ramen, rukou a lopatek. Neublížit, ale probudit. Základním prověřením životaschopnosti se stala pitva. Za jediný spolehlivý ukazatel smrti považoval on i mnozí jeho kolegové rozklad těla, zápach a posmrtné skvrny. I proto varovali před předčasnými pohřby, kdy se přesvědčivé příznaky konce ještě nestačily objevit. Radili tři dny počkat. Winslowovy závěry ještě rozšířil jeho současník, pařížský lékař Jacques-Jean Bruhier ´Ablaincourt.
Na rozdíl od něj nepovažoval smrt za náhlou, ale za dlouhý proces. Nabyl přesvědčení, že člověk může zůstat dlouho naživu i přes absenci dechu a tepu. A uváděl příklady. Mimo jiné zahradníka ze švédského zámku Drottningholm, pod nímž se probořil led na řece. Zůstal pod ním ležet šestnáct hodin, dokud ho neznámý muž na loďce nepraštil hákem do hlavy. To téměř utonulého probralo. Bruhier, bojující o zákaz předčasných pohřbů, toužil po reformě pohřebnictví, o kterou se i zasloužil.
Bruhierův návrh zakazoval příbuzným přemísťovat mrtvého z postele a ukládat ho do rakve před tím, než se objeví známky fyzického rozkladu. Lékař měl nadále považovat nebožtíka za svého pacienta a snažit se jej oživit. Bruhier seznámil se svými návrhy francouzského krále Ludvíka XV. Jeho počínání vzbudilo zájem vědců a učenců 18. století. Ke zdánlivé smrti a první pomoci se vyslovili téměř všichni významní lékaři své doby včetně Gerharda van Swietena, nizozemského osvíceneckého reformátora a dvorního doktora habsburské panovnice Marie Terezie.
Právě pod jeho dozorem se na rakouském dvoře připravovaly reskripty, patenty a dekrety, vytvářející ucelený systém zdravotní správy státu. Obsahovaly např. příkaz, aby u mužských zemřelých drželi stráž muži, u žen ženy, zřejmě z důvodu, aby se nikdo nemohl dopustit sexuálního násilí na nebožtících. Dále měl nemocného prohlédnout ohledač mrtvol, v pozdějších časech lékař, a stanovit datum úmrtí. Pohřeb podle reskriptu z roku 1755 se měl uskutečnit nejdříve za 48 hodin. V 80. letech 18. století Josef II. navázal na opatření své matky Marie Terezie.
Soustředil se na prevenci. Hodlal zamezit nehodám ohrožujícím lidský život. Tak vycházely například směrnice, jak zachraňovat zdánlivě mrtvé umrzlé, utopené a oběšené. Přesto strach z probuzení se v rakvi děsil veřejnost nadále.
Berlínský lékař Christoph Wilhelm Hufeland, k jehož pacientům patřil Johann Wolfgang Goethe i Friedrich Schiller, sepsal na počátku 19. století shrnutí o dosud učiněných poznatcích, týkajících se zdánlivé smrti. Mimo jiné vylíčil případ šedesátileté ženy z chudobince v anglickém Greenwichi. Skonala, nejevila známky života, a tak tělo odvezli rovnou na hřbitov. "Nebožku" doprovázel chudinský doktor a rozhodl se, že ji ještě jednou prohlédne. Nebyl si jistý jejím stavem, a tak přikázal počkat. Za sedm dní se paní probrala jako zcela zdravá. Právě kvůli podobným událostem navrhl Hufeland zřídit umrlčí komory, márnice, poskytující zemřelému "čas na projevení se jeho stavu".
A ty se skutečně budovaly. Zpočátku se stavěly ze dřeva, které vystřídal kámen. Vznikaly v každé farnosti, vybavení tvořila kamna, aby jejich případní obyvatelé neumrzli (nebo dříve proběhl v teple rozklad těla), okna chránila mříž. Rakev stála na podstavci a jednu ruku mrtvoly spojoval drát nebo šňůra se zvoncem, umístěným v domě nejbližšího souseda. Na márnici dohlížel farář. Vedle umrlčích komor se objevily i bezpečnostní rakve, které měly také zabránit důsledkům zdánlivé smrti.
Jednu z prvních bezpečnostních rakví si nechal pro sebe vyrobit vévoda Ferdinand Brunšvický už v roce 1792. Vybavil ji oknem a dýchací rourou. Poté se objevovaly na trhu nejrůznější schránky na nebožtíky - s alarmem v podobě nadzemních zvonků. V roce 1822 předvedl doktor Adolf Gutsmuth z Altmarku v Sasku-Anhaltsku vlastní prototyp rakve s "krmicí" trubkou. Nechal se v ní před užaslými diváky zaživa pohřbít a během demonstrace pojídal polévku a klobásy a pil pivo. Smyslem tehdejší lékařské vědy se stalo zdánlivého nebožtíka oživit.
Už van Swieten, dvorní lékař Marie Terezie, se zajímal o resuscitaci v případě utonutí, udušení uhelnými výpary a hluboké mdloby. Nejlepší oživovací prostředky pro něj představovaly: foukání z úst do úst, klystýr a otevření žíly. Varoval před zastaralým postupem pomoci utopenci, kdy se mu vléval do úst roztok solí amoniaku a nehašeného vápna, což definitivně dorazilo i zdravého. Také ostatní lékaři se s ním shodli na tom, že nejdůležitější je obnovit dýchání. V první polovině 18. století se rovněž vžilo dýchání z úst do úst.
A objevil se nový jev - profesionalizace účinné pomoci zdánlivě mrtvým. V roce 1776 založili vědci v Amsterodamu předchůdkyni dnešní záchranné služby - záchrannou společnost na pomoc topícím se a utonulým osobám. Následovaly podobné instituce ve Francii i dalších státech. Ani české země nezůstaly pozadu.
U zrodu první pomoci v českých zemích stál lékař Adalbert Vinzenz Zarda (1755 - 1811), rodák ze Smidar u Nového Bydžova. V roce 1793 jej jmenovali mimořádným profesorem "záchranných prostředků pro zdánlivě mrtvé a osoby, které upadly do náhlého ohrožení života". Zarda, systematický a cílevědomý muž, pořádal přednášky zejména pro nelékařskou veřejnost. Nepatřil k akademickým snílkům, ale toužil uvést své představy do praxe.
To se mu podařilo v roce 1798, kdy založil v Praze první záchranný ústav ve střední Evropě: Humanitní společnost pro záchranu zdánlivě mrtvých a v náhlém nebezpečí smrti se ocitnuvších. V samotné Vídni vznikla podobná instituce až o pět let později. Pražskou záchranku na pravém břehu Vltavy poblíž Týnského chrámu tvořil přízemní domek se dvěma čtvercovými místnostmi - jednou pro oživované, druhou pro strážce. Nápis nad vchodem hlásal, že návštěvník vstupuje do Asyla asphycticora (Azylu obětí dušení). K jeho vybavení patřila velká kamna, loďka, člun na led a nářadí: tyčovitý "hledač těla" pod vodou, násada s kleštěmi k zachycení pacienta, proutěná nosítka a plechový přístroj k zahřívání zdánlivě mrtvých.
Nezbytnou pomůckou se stala lékárnička s projímadly, dávidly, obvazy a měchy k umělému dýchání. Na činnosti záchranného domu se podílelo šestnáct osob včetně lékaře. A měl úspěch. Od roku 1798 do roku 1810 se podařilo zachránit 157 osob zasažených bleskem, mrznoucích, polooběšených, omdlelých i zdánlivě mrtvých novorozenců. Strach ze zdánlivé smrti se postupně mírnil a měnil. Nikdy ale nezmizel docela. Jeho stopy nalezneme i v dnešní době třeba na internetu. *
Smrt je jistá i nejistá. Nevyhnutelnost smrti je jistá, být mrtev je však někdy nejisté. anatom dánského původu Jacques-Bénigne Winslow v roce 1740 Zardova společnost měla nástupce
Od počátku roku 1858 začal v metropoli působit Pražský dobrovolný sbor ochranný, jehož členem byl např. průmyslník František Ringhoffer. Zasahoval ve všech oblastech života, např. při povodních v září 1890. * Nynější Zdravotnická záchranná služba hlavního města Prahy je jeho přímým nástupcem.