Způsob pohřbívání se v dějinách měnil. Hodně souvisel a dodnes souvisí s náboženstvím. Zatímco v Opavě mají jednoznačnou převahu světské pohřby s kremací, v obcích na Hlučínsku vedou církevní pohřby s uložením do hrobu. Dodnes se zde udržují některé zvyklosti, které se zrodily už ve středověku.
Pohřební rituály vždy souvisely s vyznáním. Rozmáháním křesťanství ve středověku se od zpopelňování přecházelo k pohřbívání do hrobu. Lidé věřili ve vzkříšení a věčný život. Vzkříšení ovšem bylo možné jen v případě, že existovalo tělo. Proto bylo zpopelnění křesťany vyloženě zavrhováno. K ranému křesťanství patřily profesionální plačky. Šlo o ženy, které na objednání přišly k lůžku, kde mrtvý ležel, a tam hlasitě teatrálně plakaly, lomily rukama a modlily se. Ostatně tak se tehdy u smrtelného lože nad mrtvým měli chovat všichni. Hlasité projevy lítosti se očekávaly i od mužů. Mrtví nebyli hned uzavíráni do rakve ani přikrýváni. Naopak byli vystavováni, aby se při pohřbu mohli příbuzní rozloučit i pohlazením či polibkem. Ve 13. století už ale křesťané vnímali nebožtíka naopak jako odpudivého a tělo proto bylo rychle zašito do rubáše nebo zavřeno do rakve.
Zajímavé je, že nemocní či ranění kdysi běžně věděli, že se blíží jejich čas. Díky tomu se k lůžku, kde dotyčný umíral, stihla sezvat celá rodina. Běžně tam bývaly také děti. Ve středověku bylo žádoucí, aby děti vídaly smrt. A rozhodně nešlo jen o přirozené umírání starých lidí. Děti byly totiž brány i k popravám, což mělo snižovat jejich citlivost, aby je hned tak něco nerozhodilo. Už ve středověku byla s pohřbem spjata také smuteční hostina. V baroku patřil ke křesťanskému pohřbu průvod, který doprovázel za hudby nebožtíka až na místo posledního odpočinku. Těmto průvodům se přisuzovala velká váha, lidé si do nich brali co možná nejlepší oblečení.
Místo hned za rakví patřilo nejbližším členům rodiny, přičemž přednější místa patřila mužům. Církevních pohřbů, a tedy i průvodů, se měli křesťané účastnit bez ohledu na to, zda zemřelého znali či nikoli. Měli se modlit za jeho spásu a připomínat si tak pomíjivost života. Byly doby, kdy se na smrt kladl daleko větší důraz než na život. Křesťané věřili, že když budou za života chodit na pohřby a mše, činit pokání, navštěvovat nemocné a na smrt se připraví tak, že si vyřídí majetkové záležitosti a připraví si vše, co je možné na pohřeb, budou mít dobrou smrt. Názory na to, co je dobrá smrt, se však také proměňovaly. Dokud lidé umírali běžně doma, přáli si, aby věděli dopředu, že se jejich smrt blíží. Chtěli se stihnout rozloučit s blízkými. V moderní společnosti je za dobrou považována smrt, která nebolí. Že měl pěknou smrt, se říká o člověku, který zemřel ve spánku.
Pohřby na vesnicích se lišily od pohřbů ve městech. Zatímco na vesnicích se důsledně dodržovaly zvyklosti, ve městech se žilo rychleji, lidé se postupně odkláněli od Boha a věřili více vědě. Roli v rozdílech dodnes sehrává anonymita. Zatímco ve městě klidně může člověk nechat pohřbít zemřelého příbuzného bez obřadu, na vesnici by něco takového znamenalo všeobecnou kritiku a lynč.
To je zřejmě také důvod, proč města řeší problémy s neudržovanými hroby a sociální pohřby. Něco takového například v Kobeřicích neznají. "Případy, že by se lidé nestarali o hrob, u nás nejsou. Ani pohřby bez obřadu se u nás, až na výjimky tak jednou za deset let, nevyskytují," říká starosta Kobeřic Lukáš Kubný. V Dolním Benešově či Bolaticích je tomu podobně.
Obecně ubývá církevních pohřbů a přibývá světských. Pohřeb do hrobu tak zase ustoupil a do popředí se dostala kremace. Tento trend ale rozhodně nelze sledovat všude. Právě na Opavsku je patrné, jak propastné rozdíly mohou být. "Poskytujeme služby smuteční obřadní síně, která sice není vysvěcena pro církevní obřady, nicméně i ty zde probíhají. Ve městě je poměr světských a církevních obřadů odhadem 7:3, v okolních obcích 6:4.
U světských obřadů je asi v osmdesáti procentech volena kremace, v okolních obcích už chce kremaci ale jen polovina lidí, druhá polovina chce uložení do hrobu," popisuje provozně technický náměstek Technických služeb Opava Martin Girášek. Zatímco v Opavě, a to i v jejích místních částech, tedy jednoznačně převažují světské pohřby, pro takové Kobeřice či Dolní Benešov-Zábřeh je světský pohřeb termínem takřka neznámým. "Absolutní většina pohřbů jsou pohřby církevní s uložením těla do hrobu," konstatuje starosta Kobeřic.
Řada křesťanských zvyklostí z minulosti na Hlučínsku stále přežívá, respektive starší generace si bez nich neumí kolikrát pohřeb vůbec představit. "Na pohřby se u nás v rodině vždy kladl velký důraz. Svému bratrovi jsem vypravil bohatý pohřeb. Průvod s muzikanty šel z kostela na hřbitov a stejný pohřeb chci pro sebe. Čím jsem starší, tím více na to myslím. Mám i obavy, aby rodina zařídila vše, jak si přeji. Chci, aby dcery šly v černém za autem, které poveze rakev, aby předtím v kostele položily velký věnec. Na vše jsem připravil peníze. Máme rodinný hrob, o který se starám," líčí Karel P. z Dolního Benešova.
Pohřební průvody jsou v Dolním Benešově něčím naprosto běžným. Průvod s muzikanty často zbrzdí provoz i na hlavním tahu na Opavu a Ostravu, tedy na pověstné silnici I/56. Místní ale považují skoro za samozřejmost, že mají při pohřbu přednost. Zvykem, který se ze středověku dochoval dodnes a dodržuje se jak u církevních, tak světských pohřbů, na vesnicích i ve městech, je smuteční hostina. Jen její význam se změnil. Kdysi se rodina sešla při hostině, aby se ujistila, že udrží svou soudržnost i poté, co už tu jeden z jejích členů není. Dnes se na hostině často objeví někdo, kdo s rodinou vůbec styk neudržuje. Na pohřbu se s rodinou baví, a poté se zase stáhne.