Právní aspekty nakládání s tělem zemřelého v ústavech pro seniory I. část

3. 11. 2014,ThLic. Tomáš Kotrlý, ThD. , Zdroj: Verlag Dashöfer

Nakládání s tělem zemřelého je velkým tématem stáří. Z každoročního celkového počtu více než sto tisíc zemřelých představují v posledních letech téměř 87 % právě senioři. Prohlídka těl zemřelých, jejich zaopatření, převozy, přechodná ukládání a pohřbívání náleží k tématům ve stáří přirozeně aktualizovaným, nad kterými senioři přemýšlejí a vážně se jimi zabývají, často bez náležitého pochopení svých nejbližších. Se smrtí i s praxí lékařů-koronerů, zdravotnického personálu a provozovatelů pohřebních služeb jsou senioři konfrontováni poměrně často. Účastní se pohřbů svých vrstevníků, jejichž úmrtí bývají nezřídka přítomni nebo jsou i nevítanými svědky přenosů mrtvých lidských těl přímo v domovech pro seniory. Zatímco tajemství smrti člověka nelze právně systematizovat, nakládání s jeho tělem ano.

Příklad

Zaměstnanci pohřební služby vloží lidské pozůstatky klienta domova pro seniory zpravidla pouze do igelitového transportního vaku. Nechce se jim snášet je v rakvi po schodišti budovy sociálních služeb a rozhodnou se zkrátit si cestu výtahem, v jehož rohu takto zabalené tělo opřou. Když jej posléze v přízemí budovy vynášejí "jako pytel", přihlížející obyvatelé domova pro seniory žijí od té chvíle se skličujícím vědomím, že se jednou bude stejným způsobem zacházet i s jejich mrtvým tělem.

Je popisované nakládání s tělem zemřelého v naší zemi legální? Jak se pokusíme v tomto textu ukázat, zákon č.256/2001 Sb., o pohřebnictví, v platném znění (dále jen "zákon o pohřebnictví"), není sice všemocný, ale ani bezmocný. Dovoluje přenášet tělo zemřelého v odůvodněných případech v transportním vaku, ale zároveň zakazuje, aby byl takový přenos nedůstojný a "dotýkal se mravního cítění veřejnosti. "1

Nebýt uložen v rakvi je, kromě krizového nebo válečného stavu, pohana. Pohana po smrti. Takovýmto blasfemickým nakládáním s tělem zemřelého klienta nepřímo říkáme, že dotyčný nepatří mezi nás, spořádané občany, sousedy, mezi společenství mladých a starých. Rakev dokládá trvalým způsobem a nejvýstižněji fakt smrti určité osoby. Podle starozákonního chápání vyjadřuje rovněž hmatatelně myšlenku společenství zemřelého v údělu všech, kdo patří do světa stínu smrti, do situace mrtvých po smrti nepřístupné pro živé. I když je smrt pro všechny stejná, člověk může být - díky nevhodnému způsobu nakládání s jeho mrtvým tělem - fakticky z domova pro seniory vyhoštěn.

Právo na důstojné nakládání s tělem zemřelého upravuje v České republice mimo citovaný zákon o pohřebnictví také pododdíl 3 zákona č.89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen "občanský zákoník"). Pokud podle jeho ustanovení§ 93někdo souhlasí, aby mu byla způsobena závažná (zde rozuměj posmrtná) újma (například chce-li někdo, aby jeho tělo bylo přenášeno bez rakve nahé, vhozeno do vody, trvale mraženo, zkompostováno nebo se stalo součástí potravy divoké zvěře apod.), nepřihlíží se k tomu.

Terminologie

Považujeme za vhodné objasnit rozdílné pojetí v označení subjektů pečujících o seniory obsažené v názvu tohoto příspěvku a terminologii, která bude čtenáře střídavě provázet celým textem. Rozdílnost v označení je důsledkem používání dnes již zastaralé terminologie obsažené v zákoně o pohřebnictví, který dosud nereflektoval novou právní úpravu obsaženou v zákoně č.108/2006 Sb., o sociálních službách, v platném znění (dále jen "zákon o sociálních službách"). Obsah ustanovení§ 120 odst. 9posledně citovaného zákona uvedenou nesrovnalost napravuje konstatováním, že ústavy sociální péče podle dosavadních právních předpisů jsou považovány za zařízení sociálních služeb uvedené v § 34 odst. 1 písm. c) až f). Jsou jimi tedy:

Zda konkrétní zařízení patří mezi jmenované poskytovatele sociálních služeb, lze ověřit v Registru poskytovatelů sociálních služeb na stránkách Ministerstva práce a sociálních věcí.2

V souvislosti s výstavou lidských těl Bodies Revealed, uskutečněnou v roce 2014 v Brně, je třeba upozornit také na neurčitost v platných právních normách, jimiž se řídí status bytosti a těla na počátku a na konci života, i na stupňující se etické předsudky týkající se používání mrtvých těl ke kontroverzním výstavním projektům.

Lidský pozůstatek určený k pohřbení a již pohřbený lidský ostatek není exponát nebo sbírkový předmět. Zásada, že mrtvé lidské tělo a jeho části je res extra commercium, je kodifikována v § 493občanského zákoníku. V§ 92 odst. 2občanského zákoníku je uveden seznam osob, které za podmínky, že lidské ostatky nejsou uloženy na hřbitově, mají právo na jejich vydání. Tato právní úprava vychází z judikatury, podle níž nemohou být "pozůstatky zesnulých předmětem občanskoprávních vztahů (a tudíž ani vlastnické žaloby)" a "návrhům domáhajícím se vydání rozhodnutí, jež se týká nakládání s ostatky pochovaných nebo zpopelněných těl zemřelých osob, nelze vyhovět" (NS 22 Cdo 685/2005; srov. též NS 22 Cdo 2773/2004). K této problematice nedávno zveřejněné stanovisko ministerstva pro místní rozvoj dodává, že "na vydání lidských ostatků uložených na hřbitově do obecního hrobu nemá nikdo právní nárok. "3

Ani ve speciálních zákonech upravujících pohřebnictví, transplantace a zdravotní služby není výslovně řečeno, že by lidské tělo a jeho části bylo možné považovat za věc a označit za něčí majetek. Tyto zákony upravují, kdo a od kterého okamžiku může rozhodovat o nakládání s těmito objekty práva. Pokud by mrtvé tělo bylo věcí, ústav pro seniory by mohl bez jakékoli státní regulace stanovit vnitřním předpisem systém shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování mrtvých lidských těl svých klientů a stanovit a vybírat již za života klienta poplatek za jejich budoucí likvidaci ve zdravotnických spalovnách nebo v kafilériích.

Podle čl. 3 odst. 4 rámcové směrnice Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 98/2008 o odpadech nejsou mrtvá lidská těla, včetně těl mrtvě narozených dětí a plodů po potratu, částí těl, včetně amputovaných končetin a ostatků, ani "biologickým odpadem", neboť tato skupina zahrnuje biologicky rozložitelné odpady ze zahrad a parků, potravinářské a kuchyňské odpady z domácností, restaurací, stravovacích a maloobchodních zařízení a srovnatelný odpad ze zařízení potravinářského průmyslu. Mimo rámec zmíněné směrnice existuje komunitární právní úprava tzv. patologického odpadu ze zdravotnictví.

Lidskými pozůstatky se v souladu s § 2 písm. a) a b)zákona o pohřebnictví rozumí "mrtvé lidské tělo nebo jeho části do pohřbení, pokud nejsou za podmínek stanovených zvláštním právním předpisem použity pro potřeby lékařské vědy, výzkumu nebo k výukovým účelům a zpopelněny ve spalovně zdravotnického zařízení podle zvláštního právního předpisu". Tato právní definice se přiklání k principu archaického pohřebního práva, podle kterého může mít každá mrtvola - až na výjimky některých církevních předpisů - jen jeden pohřeb.

Ze spojení slov "mrtvé lidské tělo, jeho části" vyplývá, že se jedná o části mrtvého lidského těla, nikoli o části odňaté z těla živého člověka v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb. Části odňaté z těla živého člověka také nejsou věcí, jen se na ně nevztahuje pohřbívací povinnost obcí podle citovaného§ 5zákona o pohřebnictví. Člověk, jemuž byla odňata část těla za jeho života, má právo dozvědět se, jak s ní bylo naloženo, nikoli právo rozhodnout o způsobu jejího pohřbení. Při úmrtí v důsledku událostí narušujících integritu lidského těla by mělo být pozůstalým umožněno pohřbít alespoň jeho dochované části. Mrtvá lidská těla, včetně těl mrtvě narozených dětí a plodů po potratu, částí těl, včetně amputovaných končetin a ostatků nenaplňují definici pojmu "odpad".4Tuto definici naplňují těla mrtvých zvířat, která uhynula jiným způsobem než porážkou. V ustanovení§ 2 odst. 1citovaného zákona o odpadech jsou taxativně vyjmenovány jen takové odpady, které definici pojmu naplňují, a přesto v souladu s čl. 2 rámcové směrnice Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 98/2008 o odpadech nejsou tímto zákonem regulovány.

Dokonce i lidské vzorky odebrané v rámci soudního vyšetřování, pokud se zcela neliší od lidských pozůstatků určených k pohřbu a částečně je jejich absence narušuje, jsou res extra commercium a lze je podřadit pod ústavní pojem soukromého a rodinného života. Ve svém průlomovém rozsudku Girard proti Francii potvrdil Evropský soud pro lidská práva, že právo pohřbít soudně odebrané vzorky zesnulé dcery je pod ochranou článku 8 Úmluvy5. Soud připustil, že je nadbytečné pouštět se v daném případě do rozlišování mezi tělem zesnulého a některými jeho částmi, zejména z pohledu zásady celistvosti a záruk důstojnosti a identity lidské bytosti vyjádřených v článku 1 Úmluvy z Ovieda o lidských právech a biomedicíně.

Vzhledem k tomu, že mrtvé lidské tělo není věcí (odpadem), nemohou se blízcí pozůstalí považovat za vlastníky jakékoli části takového těla, včetně na něm nalezených nesnímatelných náhrad z barevných kovů.

Postup při úmrtí

Úmrtí klienta některého z výše zmíněných zařízení sociálních služeb je třeba oznámit praktickému lékaři (poskytovateli v oboru všeobecného praktického lékařství) nebo lékaři vykonávajícímu lékařskou pohotovostní službu, popř. poskytovateli či lékaři, se kterým má kraj pro tyto účely uzavřenu smlouvu (hovorově "koronerovi"6). Nejsou-li známi, nahlásí se úmrtí nebo nález těla zemřelého na jednotné evropské číslo tísňového volání 112. Lhůta pro splnění této zákonné povinnosti sice není stanovena, její nesplnění je však podle§ 114 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, v platném znění (dále jen "zákon o zdravotních službách"), správním deliktem - přestupkem, za který může být správním úřadem uložena pokuta do výše 100. 000 Kč. Zde je namístě upozornit na zcela chybný postup zaměstnanců některých zařízení sociální péče, který není nikterak ojedinělý: po nalezení bezvládného těla klienta nevykazujícího známky života často kontaktují rovnou pohřební službu.

Jak z výše uvedeného vyplývá, k vyloučení zdánlivé smrti musí být vždy k zemřelému přizván lékař. Tento logický a zároveň zákonný postup musí být vždy dodržen. A to i tehdy, jestliže je na první pohled a beze všech pochybností patrné, že k úmrtí skutečně došlo. Pokud přizvaný lékař nařídí pitvu, přivolá následně pohřební službu sám [viz§ 86(1) písm. e)zákona o zdravotních službách]. Příslušní zaměstnanci zařízení sociální péče by tak neměli být udiveni, když jimi oslovená pohřební služba odmítne požadavek jejího příjezdu. Pomineme-li zmiňovaný správní delikt, tuto cestu by, jak vyplyne z dalšího textu, realizovala zcela zbytečně. Jedinými subjekty, které ji pro tento účel mohou kontaktovat, je tedy výhradně lékař provádějící prohlídku zemřelého nebo Policie ČR. Vhodným řešením, kterým lze popisovanému nezákonnému přístupu ze strany zaměstnanců některých zařízení sociálních služeb zamezit, je stanovení přesného postupu při úmrtí klienta ve vydané vnitřní směrnici (interním nařízení) dané organizace. Dobrá směrnice zařízení sociálních služeb o postupu při úmrtí obsahuje také lokalizaci místa v jeho areálu, kde mohou pozůstalí získat přehled provozovatelů pohřebních služeb dostupných v nejbližším okolí.

Jakékoli úkony na těle zemřelého, s výjimkou jeho prohlídky nebo v případě nařízení pitvy orgány činnými v trestním řízení, mohou být provedeny nejdříve 2 hodiny po úmrtí. Bezplatné zajištění možnosti úpravy lidských pozůstatků ve vhodné místnosti umožňující vypraviteli pohřbu nebo provozovateli pohřební služby i následnou hygienickou očistu ukládá ústavům sociální péče ustanovení§ 4 odst. 3zákona o pohřebnictví. Dostát této povinnosti musí i zařízení sociálních služeb, které vlastní oddělení patologie (prosektury) zřízeno nemá. Tělo zemřelého musí být zmíněným subjektům vždy předáno umyté, pokud byla provedena pitva, pak po jejím dokončení i zašité.

Prohlídku těla zemřelého, jejímž účelem je zjistit smrt osoby, pravděpodobné datum a čas úmrtí, provádí lékař se specializovanou způsobilostí. Došlo-li k němu při poskytování přednemocniční neodkladné péče, vykoná ji poskytovatel zdravotnické záchranné služby. U pojištěnce neregistrovaného u praktického lékaře ji zajišťuje poskytovatel zdravotních služeb, který zajistí dopravu lékaře na požadované místo. Pokud byl zemřelý pojištěncem registrovaným u praktického lékaře, je tento povinen provést prohlídku jeho těla v rámci pracovní doby a v rozsahu provádění návštěvních služeb. Mimo tuto pracovní dobu ji zajistí lékař vykonávající lékařskou pohotovostní službu. Jestliže je na území příslušného kraje zřízena služba "koronera" podle§ 84 odst. 2 písm. b)a § 110 odst. 1 písm. b)zákona o zdravotních službách, vyjíždí na místo lékař pohotovostní lékařské služby pouze k ověření, že se skutečně jedná o úmrtí. Po konstatování smrti zůstává k dispozici pro případné další výjezdy k poskytnutí pohotovostní lékařské služby pojištěncům a k prohlídce těla zemřelého je vyslán smluvní lékař kraje.

Po ukončení prohlídky těla zemřelého lékař určí, zda bude provedena pitva (patologicko-anatomická nebo zdravotní). Opomenout přitom nesmí ani forenzní hledisko a při podezření, že úmrtí mohlo být způsobeno trestním činem (nebo sebevraždou) nebo k němu došlo za nejasných okolností, je povinen přivolat Polici ČR, která může následně nařídit pitvu soudní. Při tomto svém rozhodování by měl lékař respektovat přání zemřelého učiněné za jeho života obsažené v darovací smlouvě, kterou dotyčný klient zařízení sociálních služeb uzavřel s konkrétním anatomickým ústavem, tj. určit v tomto provedení anatomické pitvy. Zmiňovaná smlouva by měla být uchována ve zdravotnické dokumentaci zemřelého.

Rozhodnutím o provedení nebo neprovedení pitvy zemřelého však ještě zákonné povinnosti lékaře zdaleka nekončí. K zamezení záměny dvou mrtvých lidských těl, k níž přesto stále v pohřebnictví dochází a bývá odhaleno zpravidla až při otevření rakve před pohřebním obřadem, musí současně s prohlídkou provést i označení těla zemřelého. Jeho způsob a forma nejsou zákonem ani prováděcím právním předpisem dosud centrálně stanoveny (srov.§ 84 odst. 1zákona o zdravotních službách), takže lékaři provádějící prohlídku zemřelého jsou odkázáni jen na svoji vlastní invenci. Neoznačení těla zemřelého není paradoxně přestupkem, sankce nejsou zákonem stanoveny. Samotné označení těla by přitom mělo být trvalé, aby odolalo manipulaci s ním až do okamžiku pohřbení.

Po ryze odborných úkonech lékaře na těle zemřelého, včetně stanovení pravděpodobného data a času úmrtí, následují další nezbytné administrativní činnosti, které mu ukládá zákon o zdravotních službách. První z nich je vyplnění formuláře "List o prohlídce zemřelého" (LPZ), jehož obsah je uveden v příloze vyhlášky č. 297/2012 o Listu o prohlídce zemřelého, způsobu jeho vyplňování a předávání místům určení a o náležitostech hlášení ukončení těhotenství porodem mrtvého dítěte, o úmrtí dítěte a hlášení o úmrtí matky, a zajištění předání jeho jednotlivých částí subjektům stanoveným v uvedené vyhlášce.

Vyplněno by mělo být co nejvíce informací o zemřelém, které má lékař k dispozici, včetně těch, které lze vyčíst z dostupné zdravotní dokumentace. Pro statistické sledování příčin úmrtí je velmi důležité správné vyplnění údajů o příčinách smrti, které by měly být uvedeny v posloupnosti, tj. od základní příčiny až po příčinu bezprostřední, s uvedením všech stavů, které ke smrti přispěly, nikoli všech nemocí, kterými zemřelý trpěl, nevedly-li k smrti.

Z důvodu ochrany osobních údajů má formulář, oproti předchozí právní úpravě, dvě části (část A a B). Do tří pracovních dnů musí lékař zajistit předání části A matričnímu úřadu, další stejnopis je určen provozovateli pohřební služby k zajištění převozu zemřelého a také osobě zajišťující pohřbení - což je vypravitel pohřbu. Část B obsahující detailní informace o příčinách úmrtí je určena pro Ústav zdravotnických informací a statistiky (dále jen "ÚZIS") a pro poskytovatele zdravotních služeb. Pokud byla určena pitva zemřelého, předávají se obě části LPZ, s výjimkou části A určené pro vypravitele pohřbu neobsahující rodné číslo zemřelého, poskytovateli zdravotních služeb, v jehož zdravotnickém zařízení má být pitva provedena. U samotného LPZ se ale ještě na chvíli pozastavme. Zmiňovaná vyhláška umožňuje lékaři, který provedl prohlídku zemřelého, jeho vyplnění v listinné podobě ručně nebo prostřednictvím elektronické šablony umožňující i elektronické předání.

Práci s jeho vyplněním by mu mohla usnadnit softwarová aplikace vytvořená Ústavem zdravotnických informací a statistiky ČR7jak pro účely elektronického předávání LPZ, tak i pro možný tisk prázdného formuláře nebo formuláře vyplněného elektronicky. V případě nevyplnění některé z povinných položek aplikace na tuto chybu lékaře upozorní červeným zvýrazněním, případně upřesní typ problému týkajícího se části s uvedením příčin smrti. Bez vyplnění povinných položek a odstranění logických chyb ve formuláři není možné formulář odeslat. Až potud se zdá, že uvedená šablona by mohla být skutečně vítaným pomocníkem lékařů. Nesměla by být ale vytvořena v rozporu s právními přepisy. Její autoři se dopouštějí chyby v označení jednoho ze subjektů, kterému je část A předávána, a zaměňují vypravitele pohřbu s pozůstalou osobou - viz obrázek.

Poslední zákonnou povinností lékaře provádějícího prohlídku zemřelého je vyhledání osoby blízké zemřelému, pokud je mu známa, a její informování o úmrtí či nálezu těla společně se sdělením, zda určil pitvu, a to včetně identifikace subjektu, který ji bude provádět. Tuto svoji povinnost ale nesmí v žádném případě přenést na ředitele či sociálního pracovníka domova pro seniory. Po zrušení telegramu k 31. 3. 2010 bývá nejčastějším způsobem oznámení úmrtí telefonická zpráva, o níž musí být do zdravotnické dokumentace zemřelého učiněn zápis obsahující jméno osoby blízké a přesné datum a čas oznámení úmrtí. Jeho přesné zaznamenání je velmi důležité, neboť je podle§ 5zákona o pohřebnictví zároveň počátkem lhůty 96 hodin k vypravení pohřbu. Po jejím marném uplynutí zajistí pohřbení klienta ústavu sociální péče obec, ve které byla prohlídka zemřelého uskutečněna.

Komunikace s příbuznými může pro lékaře představovat obzvlášť náročnou situaci. Příčinu úmrtí může oznámit na vyžádání pouze osobám, které klient za svého života výslovně zplnomocnil ve své zdravotnické dokumentaci nebo v informovaném souhlasu. Pokud nebylo možné osobu blízkou zemřelému o úmrtí vyrozumět nebo není lékaři provádějícímu prohlídku těla známa, informuje za účelem jejího vyhledání a předání informace o úmrtí Policii ČR.